Zkušenosti s kamerou SONY HDR FX-1
                
Tomáš Dusil - kameraman ČT

Další zkušenosti s FX-1

Záznam zvuku

 Pracuji pro ČT v moskevské redakci jako kameraman a před několika dny jsem si koupil kameru Sony HDR-FX1. Protože je to poměrně nový typ a zatím o této kameře není moc informací, rozhodl jsem se napsat takovou malou recenzi. Nejsem samozřejmě úplně objektivní, protože jsem si kameru koupil a nikdo nechce o své, ke všemu ještě tak drahé investici, psát nějaká negativa, ale slibuji, že se budu snažit být „nad věcí".

 Kamera dodržuje tvar a rozmístění ovládacích prvků tak, jak jej zavedla dnes již „klasika" Sony VX1 (snad se nepletu v označení). Ta zaznamenávala ještě ve formátu Hi8. Myslím, že tvar kamery je jakýmsi kompromisem mezi profesionálním - ramenním provedením a ručním - turistickým. 

 Z toho vyplývá jeden problém. Kamera je na držení v ruce těžká, objektiv táhne dopředu a po chvíli práce začne bolet zápěstí a pravá ruka, na které visí celá její hmotnost. Levou ruku kameraman instinktivně podkládá pod kameru a pokud potřebuje přistoupit k některému knoflíku, musí přehmátnout a tudíž se musí podívat, kde kýžený knoflík přesně je. Velikost kamery navíc neumožňuje nějak velké rozměry těchto ovládacích prvků a tak například navážení bílé je trochu zdlouhavější než u profesionální - ramenní kamery. Jedná se ovšem o kameru, která je na pomezí profesionální a zájmové sféry kdesi v „institucionální" oblasti a tak se musí kameraman smířit s trochou nepohodlí, které na druhou stranu vyvažuje příznivá hmotnost. Podle návodu: S baterií NP-970 2,1 kg.

 

 Kamera využívá nový tříčipový Super HAD CCD snímač s celkovým počtem 1 120 000 bodů z toho efektivních 1 070 000. Poměr stran je 16:9. Jak jistě všichni zájemci o tento model vědí, video se zapisuje ve dvou formátech. Novém HDV a prověřeném DV. K zápisu využívá klasickou mini DV kazetu. Doba zápisu na kazetu je u obou formátů stejná.

HDV - je nový formát s rozlišením 1440x1080 bodů. Poměr stran u tohoto formátu je výhradně 16:9. Ke kompresi záznamu je využíván MPEG-2, zvuk je zapisován jako MPEG-1 Audio Layer2, vzorkování 16bit, bitrate 384 kbps.

DV - umožňuje zápis jak klasicky v poměru stran 4:3, tak nově 16:9. Při obou poměrech stran je rozměr obrazu 720x576, pouze u 16:9 je nastavován „aspekt" bodu jako widescreen. Zvuk je možno zapisovat dvoukanálově s vzorkováním 16 bit, nebo čtyřkanálově se vzorkováním 12 bit. U DV je možno využít rychlosti LP, kdy se doba záznamu prodlouží o jednu třetinu.  

 

 Objektiv je Carl Zeiss Vario - Sonnar T*. Průměr předního závitu je 72mm. Ohnisková vzdálenost je u poměru stran 4:3 40-480mm (ekvivalent pro kinofilm), u poměru stran 16:9 je to potom 32,5-390mm. Z toho vyplývá, že objektiv není bůhvíjak široký. Na nejširší ohnisko navíc vykazuje jistou „soudkovitost", jak bude vidět dále. Objektiv kryje zajímavě řešená krytka, jakási dvířka, která se otevírají dovnitř sluneční clony. Kolega mě upozornil, že stejné řešení bylo použito i u kamery PD170 a VX2100.

 Objektiv má světelnost 1,6 - 2,8. Clonu je možné svěřit automatu, nebo využít stříbrné, kovové kolečko, umístěné pod objektivem k ručnímu nastavení.

Clona se nastavuje po třech krocích na každé clonové číslo, čímž u Sony konečně docílili plynulého, nekrokovaného nastavení. Nastavená hodnota clony se navíc zobrazuje v hledáčku. U Sony vše vylepšili možností nastavit v menu, kterým směrem otáčení se bude clona zavírat a kterým otevírat. Okamžitě jsem si kolečko nastavil opačně než je z výroby a otáčení tak odpovídá směru otáčení prstence na profesionálním objektivu.

 

 

 

S nastavením jasu obrazu jsem trochu bojoval, než jsem pochopil, že v ručním režimu musí být všechna nastavení, která se ho týkají. Tedy clona (iris), rychlost závěrky (shutter) i zesilovač signálu (gain). Pokud je jedna z těchto funkcí nastavována automaticky, kamera vždy dopočítává ideální hodnotu a tak si můžete vpředu kroutit clonou jak chcete, stejně se po odšvenknutí na nebe obraz „zatáhne". Pokud se při práci dostanete do potíží, lze si pomoci přepínačem „auto lock". Kamera se po jeho přepnutí dostane do plného automatického režimu. Když proběhnete tedy dveřmi z prosvětlené ulice do soudní síně, sledujíce stále advokáta, můžete si v soudní síni zase přepnout automat do ručního režimu a kamera si pamatuje všechna nastavení clony, zisku i závěrky, tak jak byla na ulici. Při ručním nastavování clony lze využít funkce „zebra", která běžícími pruhy v hledáčku nebo na LCD obrazovce ukazuje místa, kde již může dojít k „vypálení" barvy. Úroveň zebry lze v měnit menu. U rychlosti závěrky (shutteru) bohužel postrádám možnost nastavit jí na frekvenci počítačového monitoru. Potřebujete-li natočit něco „z počítače", musíte buď nastavit rychlost závěrky na 25, nebo u Sony počítají s tím, že si již všichni koupili LCD monitory, kde tento problém není.  

 

 Ohnisko objektivu (zoom) se dá nastavovat pomocí kolébky na rukojeti. Rychlost nájezdu či odjezdu se mění podle síly stisku kolébky. K dispozici je osm rychlostí. Na rozdíl od malých turistických kamer, které mají tři až čtyři. Výsledný dojem je, že se rychlost mění plynule. Bohužel přechod mezi sedmou a osmou je tak výrazný, že způsobí viditelný skok. Maximální rychlost je na můj vkus stále ještě pomalá. Na plnou rychlost přejede objektiv celý dvanáctinásobný rozsah asi za 2,1sec, na minimální asi za 34,5sec. Pro srovnání: Objektiv Fujinon A15x8BEVM-28B na profesionální kameře DXC-D30P k přejetí celého patnáctinásobného rozsahu potřebuje asi jednu vteřinu. Možná se někdo zeptá zda nejsem hnidopich, když bazíruji na jedné vteřině rozdílu. Moje odpověď je ne. Pokud chce člověk zachytit zajímavý záběr, rozhodují o úspěchu zlomky sekund a věřte, že na přestavbu záběru je času vždycky málo. Kamera FX1 se tedy i v této oblasti pohybuje na pomezí mezi profesionálním a turistickým. Jedinou pomocí by v této situaci mohlo být přepnutí na ruční nastavení ohniska, kdy lze využít prstenec, na němž jsou dokonce napsány hodnoty ohniskové vzdálenosti. Ohnisko se dá nastavovat ještě malou kolébkou na vrcholu rukojeti. Tato kolébka plynulou změnu rychlosti neumožňuje, pouze se dají nastavit malým přepínačem na boku rukojeti dvě rychlosti. V menu se potom určí, jakou rychlost z osmi možných těmto dvěma pozicím přepínače přisoudíte.

Zaostřování objektivu je možné nechat na automatu, nebo použít zaostřovací (bohužel „nekonečný"), pogumovaný kroužek vpředu na objektivu. Automat podává standardní výkon, jen v problematických podmínkách si občas houpne. Ruční ostření lze využívat poměrně dobře. Kamera píše do hledáčku údaj o zaostřené vzdálenosti v metrech. V oblastech kolem nekonečna se vyskytují i hodnoty o pětistech metrech. Údaj o nastavených metrech bohužel za několik vteřin zmizí a objeví se pokud mírně pohnete prstencem. Směr otáčení je stejný jako u profesionálního objektivu. Otáčením po směru hodinových ručiček se dostáváme k vysokým vzdálenostem. Změnit směr nastavování jako u clonového kolečka v menu nelze (alespoň já ho nenašel). Prstenec chodí trochu ztuha, ale to je podle mě otázka vkusu každého kameramana. U nejširšího ohniska objektiv zaostřuje asi od deseti centimetrů, tedy makro.

 

 Ke sledování záběrů je možno využít hledáček, nebo LCD obrazovku umístěnou vpředu nad rukojetí. Hledáček i LCD obrazovka mají rozlišení 1120x224 bodů (250 000) a oba mají poměr stran 16:9. Obraz v hledáčku i v LCD je jemný, barevně odpovídající navážení. Podle hledáčku lze bez problémů ručně ostřit. Pomoci k tomu můžou i dvě funkce. Jedna se nazývá „expanded focus" a zapíná se za kolébkou „zoomu". Po jejím zapnutí kamera zvětší v hledáčku střed zaostřovaného obrazu a je tak lépe vidět odezvu ostřícího kroužku. Funkce se zruší pokud pohnete zoomem, nebo stisknete znovu tlačítko. Druhá možnost jak lépe vidět na zaostřování je „peaking". 

Zapíná se na zadní stěně kamery přepínačem, kterým lze volit mezi „zebrou", nebo právě „peakingem". Peaking lze jednoduše popsat jako „vyjetý" kontrast. Při jeho zapnutí je na hranách zaostřovaného objektu vidět bílá čára. Protože správně zaostřený obraz je nejkontrastnější, vylezou bílé čáry na hranách právě v momentě nejlepšího zaostření. Na profesionálních kamerách je na hledáčku možné využít dokonce potenciometr, aby si kameraman nastavil míru tohoto zobrazení právě tak, jak potřebuje. Bohužel FX1 žádné nastavení peakingu neumožňuje a jeho zobrazení je navíc tak decentní, že téměř není vidět.

 Hledáček neukazuje obraz mimo snímanou oblast, jak je to zvykem u profesionálních kamer. Výjimkou je, pokud si nastavíte u DV záznam s poměrem stran 4:3. Tehdy se kraje hledáčku pokryjí tmavými pruhy které vymezují poměr stran 4:3 a současně pod nimi prosvítá obraz, který je v tu chvíli mimo oblast záznamu. LCD obrazovka se dá otočit kupředu, kdy může snímaná osoba pozorovat sama sebe. Ideální pro „live vstupy". Po úplném přetočení na druhou stranu a doklapnutí do svého lůžka můžete točit s kamerou u boku. Máte na rukojeti pro tuto situaci nejen kolébku zoomu, ale i spoušť. V obou těchto případech se spustí i zobrazení do hledáčku.  

Nastavení bílé opět vykazuje jistá specifika typická pro tento typ kamer. Opět lze všechno svěřit automatu, který koneckonců nefunguje tak špatně, nebo vážit ručně. K uložení hodnot lze využít banky A a B, nebo lze přepínač nastavit na „preset", tedy pevně stanovenou hodnotu. Pro denní světlo u Sony určili teplotu 5800K a pro umělé 3200K. Právě u presetu je opět malé úskalí. U profesionálních kamer je jeho hodnota stanovena právě používaným filtrem. U FX1 se musí nejprve do menu, tam si najít položku WB PRESET a tam vybrat INDOOR, nebo OUTDOOR. Pokud budete v časové tísni a právě v ní se preset nejčastěji využívá, těžko budete točit titěrným kolečkem a lovit v nastavení, kde je ten proklatý údaj. Mnohem lépe je toto vyřešeno u kamery Panasonic AG-DVX100, kde se denní nebo umělé světlo nastavuje opakovaným stiskem tlačítka AWB, pokud je přepínač v pozici preset. U Sony nezbyde než se přepnout do automatu. Při ručním nastavování bílé barvy kamera bohužel nepíše její hodnotu. Na druhou stranu asi výrobce usoudil, že je to zbytečné, protože kameraman stejně vidí barevný obraz a tak by asi, pokud by nebyl barvoslepý poznal, že nastavil cosi špatně. Podle mého vkusu kamera nastavuje barvy studené, ale její barevné podání se dá měnit v menu pro obrazové profily „picture profile".

 

 

 Jedna funkce mě ovšem opravdu nadchla. Je to tzv. „shot transition". Nahoře pod rukojetí kamery najdete tři tlačítka. U jednoho je napsáno „store, check, exec", u středního je „A" a u posledního „B". Pomocí těchto tlačítek můžete předem nastavovat přechody z jednoho nastavení záběru do druhého. Co to znamená konkrétně? Již mnohokrát jsem při své práci řešil odjezd z něčeho, přeostření a přeclonění současně. Všechny prsty jsou v tu chvíli v činnosti. Pokud není čas na „natrénování" takového záběru, člověk ho ani nedělá. Tato funkce umožňuje nastavit začátek takového záběru – najedete, zaostříte, zacloníte. Dokonce nastavíte specifickou bílou, pokud koukáte z okna a „vzoomujete" se potom do místnosti. Po nastavení všeho co je třeba, stisknete tlačítko A. Pak si nastavíte konec tedy ohnisko, ostrost na objekt, který je metr a půl od kamery; otevřete clonu, protože přece rozšiřujete do místnosti a navážíte si na tu místnost. Potom stisknete tlačítko B. V menu si nastavíte jak dlouho má celý ten přechod trvat, zda má proběhnout lineárně nebo s měkkým rozjezdem a měkkým dojezdem a pak jen mačkáte to tlačítko do jehož nastavení se chcete dostat. Jediné co to za vás neudělá je pohyb s kamerou na stativu, pokud objekt stojí stranou. Každopádně když vidíte jak si kamera sama přecloňuje, přeostřuje a přestavuje bílou - je to zajímavý pocit.

 Tolik k popisu kamery a jednotlivých, dle mého soudu podstatných, jejích částí. Teď bych se chtěl věnovat malému srovnání. Jak už jsem napsal v úvodu, pracuji v Moskvě pro ČT. K práci zde používáme kameru DXP-D30P se záznamem ve formátu Betacam SP, dále je zde k výjezdům do „problematických" oblastí malá DSR-PD100 zaznamenávající na miniDV ve formátu DV-CAM. Tyto dvě kamery jsem srovnal s FX1. Na první pohled se jedná o nesouměřitelné stroje, ale já si to nemyslím. D30P je klasická ukázka profesionálního zařízení určeného především pro zpravodajství. Malá PD100 je „profesionální" verze malé DV kamery. Je o ní možno říci, že je to lepší turistická kamera. A FX1 je, jak jsem již napsal, na pomezí mezi opravdu profesionální a turistickou sférou. Možná by bylo lepší srovnávat FX1 s jejími přímými konkurentkami jako je Panasonic AG-DVX102, Sony DSR-PD170, nebo Canon XL-1. Tyto kamery za prvé nemám k dispozici a za druhé si myslím, že se jim FX1 trochu vzdaluje kvůli svému čipu a formátu záznamu.

 Na úvod jsem zkoumal, jak se chovají jednotlivé kamery při nízkém osvětlení a jak do obrazu zasáhne použití zisku (gainu). Postavil jsem malé zátiší a nechal ho nasvícené jen lustrem. Obrázky jsou výřezem ze signálu přeneseného po analogu a Canopus ADVC-50 do počítače. Proč analog? DXP-D30P nemá digitální výstup a tak se mi analog jevil jako stejné podmínky pro všechny zúčastněné i když jsou všechny kamery digitální. Výřezy byly potom uloženy jako jpg s kompresí 50%.

      

DUsoft computers - návrh a výroba Desek s Plošným Spojem

První nastoupila malá PD100, vlevo je obraz bez zesilovače a vpravo po zapnutí zisku na 18dB

Další je FX1 opět bez zisku a se ziskem 18dB

A poslední je D30P bez gainu a se ziskem 6dB

 

 Kamera PD100 je bez zisku nepoužitelná. Světelnost objektivu, ani citlivost čipu jí nedávají moc šancí, při zisku 18dB vylezlo zrno a za koněm na knize se úplně ztratily paprsky, takže kresba objektivu při nízkém osvětlení také bohužel není ideální. Z obrázku je vidět, že malá PD100 je opravdu turistická kamera s nápisy profi. FX1 bez zisku raději slila barvy do jedné plochy, takže paprsky nejsou vidět také. Zisk 18dB kupodivu nezrní. Myslím, že objektiv má lepší kresbu než PD100. A D30P dokazuje, že je to opravdu profesionální kamera. Světelnost objektivu a citlivost čipů o uhlopříčce 2/3 palce je znát. I proto jsem gain nastavil jen na 6dB, protože při osmnácti byl už obraz vypálený a bylo by nutno clonit. Přece jenom za ty peníze co stojí, musí prostě nějaké výsledky předvádět.

 Další srovnání proběhlo při denním světle. Kamery stály na stativu a mířily do stejného místa. Chtěl jsem porovnat rozsah transfokátoru a šířku objektivu při jeho nejnižším ohnisku. D30P stála na jiném stativu než PD100 a FX1, takže jsem po pořízení obrázků z D30P musel stativy přestavět. Umístění se mi celkem podařilo, jen jsem stativ umístil nepatrně vlevo, což dokazují tři okna vylezlá za rámem okna. Přesto si myslím, že ke srovnání to lze použít. Obrázky byly opět stažené do počítače po analogu přes ADVC50 a potom zmenšeny na 320x240 (respektive 427x240 u 16:9). Potom uloženy jako jpg s 50% kompresí. Tím se samozřejmě nedá porovnávat kresba objektivů, ale podle mého soudu kresbu nejlépe oko uvidí po připojení kamery na profesionální monitor.

Jakékoli tahání signálu do počítače podmínky kamer mění už jen tím několikerým překódováním obrazu a následnými kompresemi. Moje zkušenost s kresbou typu kamer, mezi které patří i FX1 je jasná – jsou to kamery, opakuji, na pomezí profesionální a turistické sféry. Kresba objektivu na kameře, jejíž cena dosahuje cenu pouhého objektivu (a to mluvím o těch „obyčejných) používaného u profesionální kamery nemůže být stejná. Je to jak otázka obchodní politiky výrobců kamer a příslušenství, tak i fyzikálních možností levného objektivu.

 

Začnu u D30P, která je jako obvykle nedostižná. Vlevo nejširší záběr, vpravo plný nájezd do díry mezi paneláky. Hodně hrubým přepočtem je ohnisko 32 – 480mm (ekvivalent kinofilm). Zajímavý je mírný „soudek“ u nejširšího ohniska. Objektiv za 100 000 by si to možná mohl odpustit.

Tady jsou obrázky z malé PD100. Ohnisko by mělo být asi 42 – 500mm (ekvivalent kinofilm). Soudkovitost se moc neprojevuje, ale to je logické při tak úzkém nejnižším ohnisku by to bylo opravdu trochu moc.

A konečně FX1 při nastavení 4:3. Jak vidno je to téměř totožné s PD100, jen ten soudek je v nejširším ohnisku dost markantní. To se tedy u Zeisse moc nevycajchnovali. Co to bude dělat při nasazené širokoúhlé předsádce si nedovedu představit. Podle návodu je ohnisko v tomhle případě 40 – 480mm a asi to odpovídá, je nepatrně širší než PD100.

No a nakonec jsem přepnul FX1 na 16:9. Jak vidno přibyly prostě pruhy obrazu po stranách a tak se kamera dostává na ohnisko 32,5 – 390mm. Mě je tento poměr stran opravdu sympatický. Ještě pár doplňkových údajů: D30P jela na clonu 8, obě menší sestry na 4. Opět je vidět vynikající citlivost 2/3 čipů a světelnost profi objektivu. U PD100 jsem zapoměl automatickou bílou a tak je obraz trochu do modra.

Hrál jsem si i s nastavením obrazu v tzv. „Picture profile“. Tady jsem zjistil, že lze zapnout progressiv scan. Že to opravdu funguje dokazují tyto obrázky. Vlevo je zhrábnutý jeden obrázek ze záznamu, kde bylo vypnuté progresivní snímání. Je to klasický prokládaný PAL, který se při pozdějším zpracování v počítači projevuje právě takhle zubatými svislicemi. Vpravo je obrázek, který se mi kupodivu podařilo natočit téměř stejně při zapnutém progresivním snímání. Zubaté okraje zmizely. Při natáčení se zapnutým progresivním snímáním, u Sony to pojmenovali CINEFRAME 25, se obraz v hledáčku nepříjemně klepe. Je jakoby rozkouskovaný. Myslím, že pokud se počítá s pozdějším zpracováním pro různé triky nebo klíčování, je to ale funkce k nezaplacení.

 

Ještě malá úvaha k použití HDV a DV. HDV se mi do PC dostat nepodařilo, protože XP mi po zapnutí kamery v HD oznámily, že mám cosi připojeno na IEEE 1394, a chtěly pro to ovladač. Ke kameře žádné CD není, takže jsem volal do Prahy k Sony a tam mě poloprotivná slečna řekla www adresu, kde je prý všechno. Ano je tam všechno možné, včetně ovladačů pro MikroMV, ale o HDV ani litera. Tak jsem to odložil k ledu; jak jsem četl u Visual Connection, k práci s HDV je třeba minimálně 3 Ghz P4 a já mám 2,4. Psali tam, že ale doporučují spíš dvouprocesorový stroj. Takže jsem v menu zapnul, aby kamera za všech okolností dávala na I-linku DV signál. Myslím, že bude nejlepší točit na HDV, zatím to stříhat v DV a až se ceny umoudří (Syntex začal prodávat HDV kartu za méně než 40 000 Kč), tak už bude mít člověk doma archiv v HDV.

 No a nakonec ještě jedno malé překvapení. Ač se o tom návod nezmiňuje, kamera umí číst DV-CAM. Vrazil jsem do ní kazetu natočenou malou PD100, která točí jen na DV-CAM a FX1 vůbec neprotestovala a normálně to zkousla. Aby neztratila glanc, psala na LCD hrdě, že záznam je v DV.

 Možná, že mnoho těch, kteří si přečetli tento můj text získalo dojem, že FX1 nestojí za ty peníze. To by byl špatný dojem, já si myslím, že role těchto kamer je nezastupitelná. Viděl jsem na vlastní oči v oblastech jako je Afghanistán, nebo Čečensko mnoho kameramanů z renomovaných televizí s těmito aparáty.

 Jako důkaz přikládám foto z prezidentských voleb v Čečensku v roce 2003. Kameraman je ze švédské televize, voják z ruské armády.

 Na jedné tiskovce v Afghanistánu přede mnou seděl Francouz, který měl na jednonohém stativu přidělanou malou „dlaňovku“. Je pravda, že vedle pobíhali Japonci s !!HD-CAMem!!, ale myslím, že informaci nakonec podali všichni. Japonci jsou holt natolik bohatí, že mohou asi odepsat kameru v řádu statisíců až miliónů na jednu takovou cestu. Role těchto kamer není jen v natáčení z válečných oblastí.

   
 Mnoho firem rádo uvidí svou prezentaci na DVD, nebo CD-ROMu a nebudou bazírovat na „hedvábném obrazu“, který poskytuje objektiv za 100 000,-. A pokud by na tom taková firma trvala, není problém si případnou techniku pronajmout a potom to naúčtovat.  Velké množství mladých, talentovaných lidí by rádo vytvořilo svůj film a ti na pronájem drahé techniky z principu mít nemohou. I tady jsou možnosti těchto kamer naprosto dostačující. Já sám jsem začínal v osmdesátých letech na kamerách pracujících ve formátu Normal8 (filmová osmička) a vím, jak jsem trpěl jenom tím prostým faktem, že nemáme synchronní obraz a zvuk.  A ještě na jeden krásný moment si vzpomínám. Když jsem pracoval s Panasonicem MS-1 (S-VHS), tak se jeden z mých současných kolegů podíval do hledáčku a udiven se mě pak ptal, jak můžu přes tu malou, slepou věc točit. Odpověď je jednoduchá – pokud člověk opravdu chce vytvářet audiovizuální díla a myslí to se svým nadšením vážně, vysloví své myšlenky i přes „slepý“ hledáček.